Tatér Stanley

Na rozdíl od řady předcházejících rozhovorů se dneska nepodíváme za závodníkem, ale známou osobností. To je věta, která zní ve spojení se Stanleym dost divně, protože by to mohlo vypadat, že začne vyprávět herec, zpěvák nebo muzikálová hvězda. Ale bát se nemusíte, středem pozornosti je motorkář jako málokdo.

Než obecné popisování je vždycky lepší nějaký příklad, a i když jsem se s dnešní osobností bavil poprvé při tomto rozhovoru, na vlastní oči jsem Stanleyho párkrát viděl. Nikdy ho nešlo přehlédnout, ani ne tak kvůli kérkám nebo dřívějším dredům do půlky zad, ale kvůli motorce. Tak třeba jednou krátce po roce 2000, půlka lidí ještě nevěděla, co je to supermoto, stojím před motoshopem a najednou přiletí TT600 na motardových kolech, zastaví na předku a na motorce řízek v kraťasech a tílku.

Nebylo to divné, bylo to jak vystřižené z amerického videa. Nebo loni na podzim se jedu za Benešov podívat na pitbiky, jdu k autu a slyším, jak někomu jede motor znatelně víc než ostatním, otočím se a - Stanley, zase amerika. Než jsme ale dělali rozhovor, netušil jsem, že je to jen špička ledovce, protože legendární tatér už za komunistů snižoval hlavy na třistapadesátkách, v devadesátých letech byl u vzniku Hells Angels, nedávno si zkusil backflip... Prostě známá osobnost, jak má být!

Začneme tím, co tě proslavilo nejvíc. Jak jsi se dostal k tetování a čím jsi potom prošel, než jsi se dostal na dnešní úroveň?
Dostal jsem se k tomu asi v patnácti, tehdy se kolem mě objevilo pár kámošů, který přišli potetovaný z basy, některý byli slušný recidivisti, takže měli v barvách celý ruce, a to se mi líbilo. To byl ještě hlubokej komunismus, měli jsme číra na hlavě, bylo nás deset pankáčů a deset skinheadů, chodili jsme do jedný hospody.

Byla to půlka osmdesátejch let, v mým případě mluvím o roku 1985, dělal jsem první obrázky sobě a kámošům a pak šel na vojnu, kde jsem taky dost trénoval, tam byl materiál. Jako stroj jsem používal verzatilku s jehlama zajištěnejma nití. Hroty se brousily o dno porcelánovýho hrnku, tak aby se při hodu proti dlani ta jehla do dlaně zapíchla. Teprve potom se dobře vyřezávaly obrysy do kůže. Po revoluci a příchodu z vojny se otevřelo UZI, kde jsem přišel k prvnímu kontaktu s opravdovou mašinkou na tetování a prvnímu profi tetování na sobě. A tím to začalo.

Z UZI jsem sehnal první vercajk, a abych na něj měl, tak jsem prodal do tý doby svoji nejlepší motorku, efjéčko jedenáctku předělanou na streeta. Profi kariéra začala tak, že jsem seděl v TAZ Pubu na náměstí Republiky a lovil svoje první oběti. Potom se udělalo volno v Joshua Salonu, to byl nějakej devadesátej sedmej, a postupně jsem se dopracoval k tomu, že mám dneska jeden z nejznámějších salonů u nás. Kromě mě tu jsou další tři kluci, který jsem posbíral za poslední pětiletý období, kdy jsem na tomhle místě.

 Ostatní Rozhovor: tatér Stanley
Mistr při práci - své nadání a zálibu v tetování objevil Stanley již v raném věku.

Od doby, co mám motorku, tě průběžně někde vídám, jak dlouho vlastně jezdíš?
Motorkám se věnuju od mládí a začalo to tím, že mi sousedka, který umřel manžel, dala dvěapůlku kejvačku, to bylo někdy kolem prváku, takže ve stejný době, jako mě chytlo tetování.

Co přišlo po kejvačce?
Další Jawy jako 350 Californian nebo Jawa Bizon 250 a 350. Potom první japonská motorka, Honda CX500. K ní jsem se dostal v Podolí, kde byl toho času malej krám a první motorová brzda Dynojet na ladění motorů. V tý době otevřel kámoš z Anglie, Derek, první Motoráj, kde jsem se po chvíli mechanikování potkal s další úplně novou věcí, časopisem Streetfighter, a to mě zabilo. Po CX jsem pořídil Yamahu FJ1100, čtyřválec byl výbornej, sundal jsem kapoty, podsedlák jsem použil z Ducati 916 od Mirka Somra ze Zbraslavi, libovej mechanik.

Červenej rám, černej lak, otevřený výfuky, nikdo v tý době nechápal, že motorka může takhle vypadat. Pak dlouho nic, jen v mezičase jsem jezdil šestistovku Ducati, výborný svezení, ale slabý. Potom přišla Yamaha TT600R na supermotardovejch kolech, ale nemoh jsem ji mít normální, samozřejmě. Zvednul jsem zadek o deset čísel, dal se tam dobrej centrál a v tý době jsem bydlel na Proseku, kde má zase dílnu Mára Němeček. Ten jezdil závody, okruhy, motardy, a tak mi s TT pomoh, závodní vejfuk, pár dalších věcí, a co motorka uměla nejlíp, bylo dojíždění po předním.

Když jsi hned ze začátku dělal mechanika, znamená to, že seš tím vyučenej?
Vůbec, ale hrabu se v tom odmala, začal jsem Jawama, ty znám nazpaměť, a všechny úpravy na dalších motorkách jsem si dělal nebo vymyslel sám.

Kromě ulic se občas objevíš i na různejch krosovejch akcích, to je taky nějaká dlouhá historie?
Terén je se mnou taky spjatej od mala, protože jsem trávil hodně času u babičky ve Zvoli nad Vraným a v okolí tam byla vždycky dobrá motokrosová základna, a kdo k tomu měl vztah nebo chtěl jezdit, tak se ke krosce dostal. Možnost mít krosku jsem samozřejmě využil, za komunistů jsme měli půllitrovou Čízu a jiný upravený zvedlý stroje. Půllitr byl takový hrozný dvoutaktní kladivo, jezdilo se na tom ale strašně, vepředu byly vzduchový tlumiče Marzocchi, a když jsi dvakrát zapružil, tak ztvrdly na kámen, protože asi ucházely. Pozdějc jsem jezdil průběžně na dalších kroskách, první japonská byla Suzuki RM125, ale dvoutakty mi moc nevyhovovaly, jak byly potřeba pořád točit, čtyřtakty mám radši.

Loni na podzim jsem tě viděl na KTM dni krosit s pitbikem, jak jsi se dostal k nim?
Sedíme takhle jednou na Štvanici ve skateparku a přijel tam týpek na pitbiku Masai, to byl jeden z úplně prvních, co se sem začaly dovážet. Chvíli nato jsem ho měl, byl oficiálně na značkách a byl libovej! Úplně nejradši jsem na něm jezdil serpentýny na Slapech, po něm jsem měl od Kuklíků z Vlašimi Champse a teď místo něj jen novější model, s tím jezdím už třetí rok. Proti krosce je to taková hračka, jak to má malý kola, tak bez tréninku odejdeš raz dva na ruce, a když jsem jezdil závody, tak jsem chodil dvakrát třikrát tejdně trénovat, nejvíc s Jirkou Šiklem k němu na pískovnu a jiný tratě.

 Ostatní Rozhovor: tatér Stanley
Stanley jako omalovánka a starostlivý otec v jedné osobě.

V úvodu byla řeč o backflipu, ten jsi zkoušel na tomhle stroji, na myšlenku s hlavou dolů tě přived kdo?
Před pár rokama jsem pokéroval prvního kluka z Vlašimi, pitbikera Bartíka, ten přitáh Libora Podmola, od tý doby je kéruju a přitáhli mě k pár věcem, jako třeba k backflipu na pitbiku do molitanu. Do toho jsem nešel hned, abych se rozjezdil, tak jsem rok jezdil domácí pitbikový závody, ale přibrzdilo mě i pár zranění, když jsem si vykloubil palec a měsíc nato zlomil klíční kost a dva měsíce potom jsem si vykloubil druhý rameno, když jsem jezdil na horách na prkně.

Zatím jsem to zkoušel jen do molitanu, ale na krosce lavici skáču, tak podle mě půjde u prvních triků o krátkodobý překonání strachu, že nebude pokus do foam pitu, ale na hlínu. Jako hobby bych si chtěl pár triků ve vzduchu vychytat, myslel jsem si, že bych byl nejstarší freestyler, ale nevypadá to, protože od Mácy se do toho pustil šéf jejich týmu a chodí to taky hrotit na tratě, zatím.

V začátcích devadesátejch let bylo motorkářů proti dnešku o hodně míň, aut taky, jiná doba, zkusil by jsi ji nějak popsat?
V první řadě byli zásadní parta andělé, kolem nich jsem se motal od samýho zrodu. Jednu dobu jsem směřoval k tomu, že bych jezdil dragstery, na to sice nedošlo, ale postupně jsem přišel k Harleyi Electra Glide. S Hells Angles jsem jezdil, ještě když to byl Chopper Clan Bohemia. Úplně na začátku jsme ale byli i druhá parta Indian Brothers a od samotnýho úvodu jsme jeli lebku s třema perutěma, aby to bylo aspoň trochu podobný znaku Hells Angels.

V každým případě byly zajímavý úplný prvopočátky, kdy se dost kalilo, jezdilo se bez helem a moc aut na silnicích nebylo. Ve srovnání s dneškem to bylo úplně opačně, dneska musíš předvídat za řidiče tři kilometry dopředu, do toho pár lidí jede "jenom já", a to je pak zásadní problém. Ale zpátky k těm začátkům, když zapátrám ještě dál, tak jsme se pořádně vozili i v období třistapadesátek, měli jsme udělaný motory a s přehledem jsme ujížděli policejním stodvacítkám a žigulíkům.

Takže úpravy jsi dělal už na Jawách?
Jasně, Bizon vypadal pekelně, měl jsem sundaný přední světlo, originál měla tahle Jawa jen jednu masivní spodní brejli, z tý koukaly jako rohy dvě řidítka, takový dvě tenký trubičky, a parádní byla původní nádrž, do který se vešlo hodně benzinu, kterej stál nula nula nic. Na motorech jsme měli zbroušený hlavy, otevřený filtry, další úpravy a k tomu se dolaďovaly vejfuky, jenže Jawy nejlíp jely, když nebyly vejfuky moc otevřený, a my jsme zase nedokázali obětovat hluk na úkor výkonu. Pro mě je ale zvuk i jeden ze základů bezpečnosti, nechápu, jak může někdo jezdit na tichý motorce, když o něm díky tomu půlka řidičů neví.

Další motorka, s jakou jsem tě viděl, byla velká KTM, co tě k ní přivedlo?
To bylo období KTM 950, který odstartovalo díky kamarádům Kuklíkům z Vlašimi. Sešlo se to v jednu chvíli tak, že stejnou motorku měli tři další kámoši. Tak jsem vyměnil HD za KTM 950 Super Enduro a vyrazili jsme do Portugalska, kde jsme byli i dva tejdny v buddhistickým klášteře, meditovali a jezdili. Devětsetpadesátka je perfektní motorka, nepotřebuješ žádnou jinou, v Alpách se dá vodit jak silnice na odřený ucho, rám pevnej, takže se nekroutí, ani když jedeš naloženej, má dost koní, nádherná zábava, byl jsem hodně smutnej, když jsem ji prodával.

 Ostatní Rozhovor: tatér Stanley
Punková image KTM Super Enduro Stanleymu vyhovovala.

Tvoje zeď je plná zajímavejch věcí, co tu dělá pohár za ultimátní zápasy?
Jednoho dne jsme se potkali s kamarádem Rudou Váchou na MC sraze v Tachově, byl to tak rok 1997, a ptal s mě, jestli se nechci jít prát za peníze do klece. Prej že tam budou jen kluci z ulice, nikdo natrénovanej. Nakonec jsme tam byli z ulice jen dva, ostatní známý tváře bojovejch sportů a proti mně Petr Zelí, v tý době snad mistr Evropy v týhle disciplíně. Byl to nejdelší zápas večera, sice jsem nevyhrál, ale bylo to dobrý. Úplně nepřipravenej jsem ale popravdě taky nebyl, občasně jsem trénoval thai box u Petra Macháčka a Vikiho Petrlíka a hodně zkušeností jsem nabral na ulicích, to je moje. Vyrůstal jsem ve Vinohradech a jako jeden z místních patriotů jsem to tady hájil. K nám nikdo nesměl a pořád jsme se snažili v barech, na diskotékách a ulicích něco řešit.

Od věci asi nebude se zeptat ani na skateboard nebo modely amerik, anebo jinak, čemu všemu se věnuješ, když netetuješ?
Když to vezmu od začátku, tak v době, kdy byly plastový kazeťáky, co vypadaly jak jezevčíci, jsme byli partička jedněch z prvních lidí, který jezdili na skejtech nebo kolečkovejch bruslích s trekama, ty jsem měl já. Pár lidí už to mělo vychytaný na U-rampě, jezdily se streety po Praze, skákaly se schody, lítalo v podloubích na Václaváku, tomu jsem se věnoval tak do osmadevadesátýho.

Jinak se snažím bejt všestrannej sportovec, jezdit na kole, když zamrzne, chodíme hrát hokej na rybník, v zimě na snowboard a nově mě baví si stavět barák. Teď zrovna dělám sádrokartonový podhledy a bude u mě hospoda Godzilla 515, která bude mít otevřeno jen ve středu. Mým koníčkem jsou i americký auta, teď na zahradě postupně dělám na minibusu Ford 350 7,3D, mám do něj připravenej novej osmiválec a vnitřek je upravenej na bydlení.

To bylo vyčerpávající, snad jen poslední otázka, kdyby od tebe chtěl někdo kérku, co má pro to udělat?
Kdo bude chtít, ať nás navštíví v našem studiu se svým nápadem a určitě se o něj někdo z týmu postará. Katalogy nejedem a každýmu uděláme originální tetování podle přání a nápadu. Těším se na všechny, dík a čau.

 Ostatní Rozhovor: tatér Stanley

Vydáno: 09. 05. 2013

Autor: Přemysl Vaněk (Motor-Presse Bohemia)

Zdroj: motocykl-online.cz